Zatímco ve svém pět let starém debutu dokázal afghánský prozaik s americkým pasem Khaled Hosseini doslova ohromit vypravěčskou brilancí při využití minima sofistikovaných kompozičních prostředků, ve své druhé knize je přeci jen patrná větší snaha po formální pestrosti a vybroušenosti. Hosseini se pokouší lepší načasování point i zvratů, decentní obohacení perspektivy vyprávění a proměnlivý spád děje, ale bohužel právě tyhle momenty odhalují, že jeho literární talent má značné limity. Hosseini-literát je prostě o poznání níže než Hosseini-rozený vypravěč příběhů a jeho jazykové i kompoziční prostředky jsou viditelně omezené prostotou. "Tisíce planoucích sluncí" nabízí vhled do ženského světa Afghánistánu, pohled, který obsahuje zhruba posledních třicet let historie této válkami zmítané země. Na osudu dvou žen se rozkrývají různé nuance života v ortodoxním muslimském patriarchátu, podobně jako překotné změny afghánské společnosti za sovětské nadvlády, války Mudžahídů a talibánského práva Šaría. Hlavní silná stránka Hosseiniho stále funguje – silné emoce, kvalitní postavy, cit pro melodrama, které jen málokdy sklouzává do přehnaného kýče a vykalkulovanosti. Druhý autorův počin tak opět dokáže čtenáře strhnout a zasáhnout, byť se lze jen těžko ubránit dojmu, že místy už se ke slovu dostává určitá chtěnost. "Lovec draků" tak zůstává rozhodně nepřekonán. 

P.S. Obal knihy patří mezi nejpříšernější nakladatelské omyly roku, naprosté minutí se s obsahem.